Když se život rozpadne, aby mohl začít znovu

Na tuto spirituální a hluboce vnitřní cestu jsem se nevydala z dlouhé chvíle. Vydala jsem se na ni ve chvíli, kdy jsem se podívala smrti do tváře – v podobě mého osmiměsíčního syna. V tu chvíli se v mém životě spustilo kolo osudu, které vzalo všechno staré a obrátilo to naruby. Ocitla jsem se v situacích, o kterých jsem si upřímně myslela, že je lidská duše nemůže vydržet.

Psychologie a seberozvoj mě zajímaly už dlouho předtím a vždycky, když jsem něčím procházela, podvědomě jsem v tom hledala cestu a přicházela si na spoustu vlastních emočních ran. Ale teprve v momentě, kdy se mi sesypal celý svět, jsem si uvědomila, že život je jako paprsek slunce – nikdy nevíš, kdy svítí naposledy.

V té nejtemnější době jsme s přítelem zároveň rozjížděli náš projekt – Heepee vesničku. Byli jsme na obrovském rozcestí a dlouho nebylo jisté, jestli ten projekt vůbec dokážeme dokončit, a jestli naše láska a náš vztah tuhle obří ránu osudu vůbec ustojí. Byla to neuvěřitelně těžká zkouška. A byla to paradoxně právě Heepee vesnička a všechna ta fyzická práce na ní, do které jsem dala všechno, co se stalo mým záchranným kruhem a cestou zpět k sobě.

Věděla jsem ale, že v mé skládačce pořád chybí jeden poslední, zásadní díl – setkat se s tátou, který žije v Peru. Jednoho dne jsem se rozhodla za ním vycestovat, abych to celé konečně složila dohromady – tím objetím a odpuštěním.

Pobyt v Peru mě naprosto uchvátil. Sledovat tamní šamany při práci s lidmi a energií bylo jako nahlédnout do podstaty věcí. A když jsem na vlastní kůži zažila ten moment, kdy se pod jejich dotekem vracím ke své duši, v té chvíli se mi v hrudi znovu rozbušilo srdce a celý můj vnitřní svět se nadechl k životu.

Po příletu domů jsem možná ještě přesně nevěděla, kudy povede moje cesta, ale jedno jsem věděla naprosto jistě: do korporátu už se vrátit nemůžu. Vydala jsem se proto na roční výcvikový kurz šamanismu, kde jsem konečně našla svoje skutečné poslání.

Pracovala jsem tam s čakrami, těžkými energiemi a technikami, které mi změnily život – především v tom, že jsem skrze ně našla návrat vlastní ztracené duše. Postupně mě ale začalo fascinovat i to, jak dokonale je propojené lidské tělo. Proto jsem si musela kurz rozšířit o kraniosakrální terapii, kde mě naprosto okouzlilo, jak hluboká práce s dotekem dokáže všechny trable a těžkosti rozpustit.

Došlo mi, že psychologie, která mě tak dlouho přitahovala, se dá prožívat skrze mnohem hlubší rovinu, že nepotřebuju papíry a tituly, ale že vnitřní síla – kallpa – vychází z prožité pravdy, z propojení s přírodou, tělem a z návratu k sobě. Láska k bylinkám a přírodě se pro mě stala každodenním rituálem a dalším kouskem této skládačky. A proto své poslání otevírám pro každého, aby našel sám sebe, odložil veškeré masky a dovolil si jen být.